Česká klimatická politika: váhavá a místy děravá

V mnoha evropských státech včetně ČR se téma změny klimatu dostalo do středu společenské diskuse po vydání zprávy IPCC v roce 2018 následované masivními studentskými stávkami Fridays for Future. Chvíli to vypadalo, že se česká vláda v čele s oligarchou Andrejem Babišem (ANO) tématem skutečně začne zabývat. Jak už to ale u populistů s velkými byznysovými spoluhráči bývá, přetavit slova v konkrétní činy se daří velmi pomalu. Velkou naději přinášejí až fondy Evropské unie.

Už před klíčovým rokem 2018 tradiční neziskové organizace jako Greenpeace a Hnutí DUHA – Friends of the Czech Republic pracovaly na kampaních usilujících o ukončení závislosti na fosilních palivech. Země s dlouhou historií těžby uhlí totiž dodnes vyrábí 43 % veškeré elektřiny v uhelných elektrárnách. Boj za udržení těžebních limitů, uzavření největších uhelných elektráren a obnovení podpory obnovitelných zdrojů se rozjel už dříve, ale studentské stávky mu dodaly nový vítr. České klimatické hnutí téma konce uhlí sjednotilo. Do sítě s názvem Klimatická koalice se přidávají další členové z celého spektra organizací, od těch aktivistických po ty více lobbistické.

Nejvýznamnějším výsledkem se stalo neblokování klimatických závazků Evropské unie a také zřízení Uhelné komise po vzoru té německé. Její podoba ale vyvolala velkou vlnu kritiky, protože do ní byli přizváni pouze dva zástupci občanské společnosti jako protipól velkým byznysovým hráčům. Jednání pod předsednictvím ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka (ANO) a ministra životního prostředí Richarda Brabce (ANO) trvala více než rok, byla doprovázena protesty Extinction Rebellion a přinesla doporučení roku 2038 jako mezníku, kdy dojde k odstupu od uhlí. Nevedla však k žádné konkrétní strategii nebo plánu, jak se dostat do momentu, kdy vypneme poslední uhelnou elektrárnu, šlo hlavně o politické rozhodnutí bez odborné analázy, a tak sklidila hlavně kritiku. Vláda zatím doporučení komise neschválila.

Karel Havlíček k výsledku sdělil, že Česko musí při odstupu od uhlí vsadit na obnovitelné zdroje a jadernou energii. Zejména v otázce přechodu k obnovitelným zdrojům je Česká republika dlouhodobě pod průměrem EU. Zatímco v roce 2018 byl evropský průměr podílu obnovitelných zdrojů na celkové energetické spotřebě necelých 19 %, v Česku se jednalo pouze o 15 %. Již před dvěma lety uváděla Komora obnovitelných zdrojů energie, že k tomu, aby byl v roce 2030 podíl OZE na spotřebě energie v EU 32 %, musí český podíl stoupnout alespoň na 22,5 %. Není ani pravda, že by obnovitelné zdroje byly nepopulární. Podle průzkumů Češi energii z obnovitelných zdrojů chtějí.

Ministr Havlíček ale místo řešení otázky obnovitelných zdrojů velmi aktivně podniká kroky k rychlému vypsání tendru pro výstavbu dalších dvou bloků jaderné elektrárny Dukovany. Stavba by podle něj měla začít v roce 2029. Zákon o návrhu zákona o opatřeních k přechodu ČR k nízkouhlíkové energetice, který Havlíček tlačí v Poslanecké sněmovně, je označován jako Lex Dukovany, protože definuje mechanismy veřejné podpory jen pro nové jaderné reaktory a má podle odborníků, opozice i poslanců celou řadu vad.

Zůstane Česko u jaderné energetiky?

Téma jaderné energie rozděluje českou společnost hlavně kvůli případnému zapojení čínského nebo ruského dodavatele technologie. Prezident Miloš Zeman je sice zastáncem posilování vztahů s Čínou, ale jeho poradci v čele Martinem Nejedlým mají obchodní zájmy hlavně v Rusku. V Česku teď není žádná velká parlamentní strana, která by se stavěla skepticky k otázce jaderné energetiky jako takové, například z hlediska bezpečnosti nebo problematiky uložení odpadu. Organizace Calla dlouhodobě upozorňuje na problematické aspekty, včetně těch ekonomických. Spolu s pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung vydala loni českou verzi World Nuclear Waste Report se zaměřením na Evropu a uspořádala před pár týdny webinář s profesorem Stephenem Thomasem, který jasně deklarovat, že ministrem proklamovaná cena nových bloků, tedy 150 až 160 miliard korun, stoupne minimálně až na 250 miliard, podle českých energetických expertů a zkušenosti z ostatních výstaveb vyšplhá spíše až na 350 miliard, což je čtvrtina rozpočtu Česka. Aktuálně byl měl být jediným investorem český stát.

Předseda strany Zelených Michal Berg věří, že plánovaný časový rámec je nereálný, a i kdyby někdy stavba začala, je nepravděpodobné, že bude dokončena. Český stát jen utopí peníze. Například sousední Slovensko dostavuje jadernou elektrárnu Mochovce už 40 let. Velký problém má Česko s hledáním vhodného místa pro vybudování úložiště vyhořelého paliva a vybrané obce velmi aktivně bojují proti záměrům ministra Havlíčka.

Celkový objem elektřiny vyrobené v jaderných elektrárnách je v Česku 35 %. V Dukovanech jsou provozovány čtyři reaktory s celkovým nominálním elektrickým výkonem 2040 MW. Dukovany byly původně plánovány na třicet let, nyní se mluví o konci kolem roku 2037 s možností prodloužení na rok 2047. Temelínská elektrárna je vybavena dvěma reaktory o celkovém elektrickém výkonu 2110 MW a podle ČEZu jí lze provozovat až do roku 2062.

Boj o uzavírání uhelných elektráren a dolů

Aktivisté a aktivistky z hnutí Limity jsme my už čtyři roky pořádají Klimakempy, jehož původní myšlenka je inspirovaná německým Ende Gelände. Dlouhodobě se také zapojují do společných kampaní s Greenpeace a Hnutím DUHA, kteří dlouhodobě kritizují roli uhlobaronů a jejich snahy vytěžit co nejvíce z české krajiny i peněženek občanů. Nejdůležitější kampaně se zaměřují na snahu uzavřít uhelné elektrárny Počerady a Chvaletice.

Polostátní energetická firma ČEZ vyřešila na konci roku 2020 naplnění emisních norem EU tak, že prodala hnědouhelnou elektrárnu Počerady dle dřívějších dohod, největší a nejstarší v ČR a také největšího producenta rtuti, energetické skupině Se.ven Energy uhlobarona Pavla Tykače, který instalovaný výkon 1000 MW bude živit uhlím z nedaleké Vršanské uhelné. Společnost čelí kritice z mnoha dalších důvodů, například kvůli neplnění limitů síry a oxidů dusíků v uhelné elektrárně Chvaletice. Renovaci mladší uhelné elektrárny považuje společnost za drahou, a tak žádá opakovaně o výjimku. Aktuálně ji zajištěnou nemá, což znamená, že bude muset od srpna omezit provoz. Jde o výsledek neúnavné práce ekologických organizací.

Dalším pozitivním výsledkem občanské angažovanosti je žaloba České republiky na Polsko u evropského soudního dvora kvůli plánům na rozšíření těžby v uhelném dole Turów. Ministr zahraničí Petříček (ČSSD) a ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) přesvědčili vládu, aby žalobu podala, ač se údajně dlouho snaží o smírnou cestu. Důvodem žaloby je hlavně negativní dopad rozšiřující se těžby na hraniční regiony Hrádecko a Frýdlantsko, kde českým občanům ubývá spodní voda, stejně jako lidem z blízkého Saska.

Významný vliv na klimatické změny, znečištěné ovzduší nebo úbytek vody v krajině nejsou jediné argumenty, které se objevují. Uhlí je v Česku díky nízkým poplatkům za těžbu stále státem dotovanou surovinou. Experti věří, že pomoci by mohlo zavedení penalizace nízkoúčinné výroby elektřiny prostřednictvím uhlí, protože většina uhlí se u nás spálí v elektrárnách s nízkou účinností, někde i méně než 30 %. Tento úkol měl být splněn do konce roku 2015, ale penalizace dodnes zavedena není, i když ji ukládá i Státní energetická koncepce.

Grafik

Peníze z EU

I když se může zdát, že se dějí pozitivní změny, současná česká vláda žádnou progresivní klimatickou politiku nepraktikuje. Mnoho z nás věřilo, že díky loňskému pandemickému zastavení dostaneme možnost jakési zelené obnovy, na níž svitla naděje díky fondům z EU. Mimo strukturální fondy jde o:

Fond obnovy, který by do Česka mohl přinést 172 až 180 miliard korun. Z dosavadních plánů vyplývá, že 19 miliard korun z fondu obnovy by mělo jít přímo do českých domácností, které se nyní významně podílí na spotřebě energie a vypouštění skleníkových plynů. Z toho 10 miliard korun má podpořit pokračování programu Nová zelená úsporám, zbývajících 9 miliard korun má jít na tzv. kotlíkové dotace. Pokračování kotlíkových dotací potvrdil i ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO). Podle Brabce by měla být část dotací určena především nízkopříjmovým domácnostem.

Fond spravedlivé transformace, který je zaměřen na oblasti dotčené těžkým průmyslem nebo těžbou uhlí. V Česku jde o kraje Moravskoslezský, Karlovarský a Ústecký. Česko by mělo být po Polsku, Rumunsku a Německu čtvrtým největším příjemcem financí z Fondu spravedlivé transformace, ze kterého mělo dostat 14,6 miliardy korun. Nicméně to není konečná suma, protože fond je jen jedním ze tří pilířů Spravedlivé transformace. V praxi to znamená, že každé euro, které z transformačního fondu stát dostane, bude doprovázet 1,5 až 3 eura z Evropského fondu pro regionální rozvoj a Evropského sociálního fondu.

Podle návrhu Komise by prostředky z Fondu pro spravedlivou transformaci měly být použity obecně například na investice do zavádění technologií pro dostupnou čistou energii, snižování emisí skleníkových plynů, podporu energie z obnovitelných zdrojů, posílení oběhového hospodářství či rekvalifikaci pracovníků. Zatímco Karlovarský kraj začal tvořit strategii a zřídil platformu, kam byli přizváni zástupců občanské společnosti, Ústecký kraj je čelí nařčení z podjatosti, protože za schvalování vyýjimek pro uhelnou elektrárnu Počerady dostal od firmy Pavla Tykače sponzorský dar v řádu několika milionů.

Modernizační fond, jehož cílem je očištění českého průmyslu od emisí, by měl přinést během následujících deseti let 150 miliard korun. Česko plán již vypracovalo a mají podle něj jít prostředky na modernizaci teplárenství, budování nových obnovitelných zdrojů a také na zvýšení energetické účinnosti. Přibližně 60 miliard by přitom mělo jít na rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Modernizační fond by měl financovat také úspory energií v průmyslu. Podniky by si tímto způsobem mohly sáhnout až na 30 miliard korun. Například organizace Limity jsme my ale upozorňuje na nebezpečí přechodu od uhlí k fosilnímu plynu. Téma plynu a jeho rizik se objevuje v médiích i debatě ještě velmi omezeně, je ale jasné, že s postupující transformací poroste.

Energetičtí experti největších českých stran se neshodnou na tom, zda je procentuální dělení fondu podle nich nastaveno správně. Podle europoslankyně Kateřiny Konečné (KSČM) český stát nepochopil, že má jít primárně o zdroj financí pro velké firmy. S tím ale nesouhlasí předseda KDU-ČSL Marian Jurečka ani europoslanec Mikuláš Peksa (Piráti, Zelení/EFA). Podle něj by měla Evropa více dbát na princip, podle kterého mají za znečištění platit zejména jeho původci. Velký prostor nedostanou energetické komunity, které na podporu čekají už velmi dlouhou (Ministerstvo životního prostředí pro ně vyčlenilo pouhých 1,5 %). Zároveň je ale třeba dodat, že v ČR jsou stále velkým problém regulace komunitních energetických projektů, které nepřejí ani bateriovým úložištím, což potvrzuje například i europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09, EPP).

Další kroky české vlády

Poslanecká sněmovna teď projednává zákon o podporovaných zdrojích energie. Návrh počítá s aukční podporou pouze pro vodní a větrné elektrárny, zatímco fotovoltaické by z ní měly být zcela vyloučeny. Současné podoba novely proto čelí kritice od zastánců solárních elektráren. Podle Svazu moderní energetiky, Solární asociace a Aliance pro energetickou soběstačnost má navrhovaná novela zákona potenciál rozvoj obnovitelných zdrojů v ČR spíše poškodit. Zároveň se otevírá pokračující podpora zemědělcům, kteří provozují bioplynové stanice. Ty jsou podle Hnutí DUHA – Friends of the Earth rozhodně důležitou součástí budoucí české energetiky coby flexibilní obnovitelný zdroj. Je to totiž spolu s biomasou jediný obnovitelný zdroj energie, který není závislý na počasí, a tudíž dokáže dodávat elektřinu stabilně. Zároveň jsou ale problematické kvůli střetu zájmů premiéra Babiše, faktického majitele zemědělského koncertu Agrofert.

Do národní strategie se zatím společné cíle nepromítají. Národní klimaticko-energetický plán čelí kritice za svoji neambicióznost a „děravost“. Česká republika usiluje pouze o to, aby s minimálním úsilím vyhověla požadavkům plynoucím z nyní platných evropských cílů pro rok 2030. Tyto cíle jsou však nedostatečné, nevedou ke splnění Pařížské dohody a neznamenají tedy udržení klimatických změn na relativně bezpečné úrovni 1,5 stupně, protože plán v roce 2030 stále počítá s výraznou závislostí na uhlí

Celkově lze říci, že nálady v občanská společnosti a trendy nastavené EU se v oblasti klimatické politiky nesetkávání s politickou vůlí. Další oblasti jako udržitelné zemědělství, reforma stavebního řízení pro developery, která by přinesla možnost zapojení veřejnosti a návaznost na klimatické cíle, či téma udržitelné dopravy se v Česku objevují jen velmi marginálně. Změnu mohou přinést podzimní volby do Poslanecké sněmovny, které ambiciózní klimatickou politiku snad konečně probudí.

⇒ Artikel in deutscher Sprache